Psal se rok 1960 a škodovácká dechovka slavila dvacet let svého trvání. Tenkráte se však nejmenovala Podnikový dechový orchestr Škoda-Auto, ale Dechový orchestr závodního klubu ROH AZNP Mladá Boleslav (Automobilové závody národní podnik).
A v tomto roce dostal orchestr příležitost prvně vycestovat za hranice naší vlasti. Proč tak pozdě? V době jeho vzniku zuřila v Evropě plnou silou druhá světová válka. Po válce zůstaly hranice uzavřené a až koncem padesátých let došlo na pozvolné uvolnění v rámci východního bloku (za „železnou oponou“). Od roku 1958 cestovní kanceláře (Čedok a CKM – Cestovní kancelář mládeže) uskutečnily první krátké zájezdy do Drážďan a také pobytové zájezdy k Černému moři – do Rumunska a Bulharska. Pro vybrané „soudruhy“ i do Sovětského svazu.
Asi jsem měl to štěstí, že před prvním květnem roku 1960 jsem se po letitém naléhání nechal přesvědčit svým otcem, abych doplnil místo chybějícího hráče na velký buben (otec hrál činely) v „dechovce“. Do této doby já, zarytý jazzman vzdoroval.
Absolvoval jsem ve středu (tradičně již v této době) jednu zkoušku a na to hned 30. dubna 1960 koncert pro „nejlepší pracovníky AZNP“ v boleslavské sokolovně (jiný velký sál kromě divadla zde nebyl). Dalším dnem byl první máj a jak jinak než pochodem v prvomájovém průvodu, který vedl dechový orchestr (ale to je již jiná kapitola – „Jak mi utek buben“).
Potom, někdy v květnu, přišlo ono pozvání a rozhodnutí – Dechový orchestr ZK ROH AZNP Mladá Boleslav pojede na oslavy 250. let založení světoznámé porcelánky v Míšni v NDR !!!
Po návratu na žádost vedení orchestru jsem napsal o tomto zájezdu rozsáhlý článek do škodovácké časopisu Ventil, který vycházel pravidelně každou sobotu. V tomto závodním týdeníku jsem publikoval již dříve několik článků o hudbě (např. 22. května v čísle 22 „Hraje vám Studio“ – o práci, kterou je zapotřebí vynaložit, než skladba-píseň zazní před publikem).
V čísle 25 dne 18. června 1960 vyšla první část a v čísle 26, 25. června, potom druhá část článku.
Miroslav Čuban, 3. února 2022
Tak již jsme doma. Bylo to krásné, mohlo toho být více, těší nás, že to nebylo naposledy. Tolik místo úvodu.
Člověk nerad brzo ráno vstává – ovšem tu sobotu 4. června mnohý z nás byl připraven dříve než bylo třeba. Na druhé straně se ovšem někteří chtěli na cestu řádně vyspat a to se projevilo v obvyklé půlhodince zpoždění. Na to my jsem však zvyklí. Bylo půl páté, když se dva tovární autobusy vydaly s nákladem nástrojů a jejich hráčů na cestu za slávou.
Do Ústí nad Labem jsme přijeli včas, rychlík do Berlína má pravidelné zpoždění, dáváme si poslední pořádné české pivo, muzikanti likvidují zásoby jídla, jímž mají vycpána svá pouzdra na nástroje, rychlík přijíždí, nastupujeme, zdravíme se s ostatními soubory. Potom rychle Děčín, pasová a celní prohlídka, při které naše objemná pouzdra na nástroje uvádějí celníky do zoufalství. Vlak se rozjel a zbývá již jen: sbohem Československo – Willkommen Deutschland.
První dojem? Krásné povodí Labe, stan vedle stanu, stanová a chatová městečka, loďka vedle loďky, vidímě, že Němci umí žít. To již přichází první německá stanice – hezké lázeňské městečko Bad Schandau, kde nás očekávají zástupci ministerstva kultury NDR s vedoucí soudružkou Griegerovou. Urychlené projednání formalit a vlak na minutu přesně se rozjíždí dále.
Drážďany – rychle přestoupit na vlak do Míšně; trochu komplikované, díky našim nástrojům. Teprve nyní se dovídáme, co nás zde vlastně čeká. Máme účinkovat 3 dny na oslavách výročí 250. let založení míšeňské porcelánky. V úterý si prohlédneme Drážďany. Než jsme se mohli pořádně ve vlaku zabydlet, je zde již Míšeň. Vystupovat!
To je hezké, snad to není kvůli nám? Ne, není to kvůli nám, nebuďme domýšliví – a přece je to také pro nás, je to pro všechny, kteří budou slavit s Míšni její velký svátek, sjíždí se sem v tyto dny celý svět. Město se obléklo opravdu svátečně. Vlajky, vlajkoslávy, girlandy, přes celé ulice slavobrány.
Před nádražím nás čekají za prvé naše dvě průvodkyně Erika a Ingrid, které se nejvíce přičinily o to, že se nám zde tak líbilo, dále nás čekají autokary, které nám jsou pro příští dny pobytu neustále k disposici.
Po dlouhé cestě přijde vhod dobrý oběd. – Naše přání bylo již v hotelu splněno. – Zprvu, ještě doma jsme se báli, zda si zvykneme na německou stravu. My, národ knedlíků, vepřového a buchet, jak nám bude chutnat zelenina, brambory a to ostatní? A – chutnalo. Chutnalo moc. Tam jsme si řekli: „Oni mají lékaři snad pravdu, když nám podobnou stravu doporučují. Jistě vědí proč.“ Po jídle není člověk přetížen a přece nasycen. Ptali jsme se našich průvodkyň, proč zde nevidíme silné ženy. „To ta naše strava“ zněla odpověď. „Výběr našeho jídelníčku nedoporučuje tučnost a přece tělo dostane vše, co potřebuje“. Jaký je ten jídelníček?
Snídaně: vejce, kousek salámu, nebo paštiky, máslo, jam, housky, káva. – Oběd: trochu polévky (pouze v šálku od kávy), maso různě upravené, rýže nebo brambory (jen ne knedlíky), zelí, fazole (vařené) a nezbytný zeleninový salát. – Večeře: někdy podobná obědu, častěji studená, nebo na způsob obložené mísy. Ne, hospodyňky, nebojte se, tak drahé to nebude. Mísa je sice pestrá, ale od každého druhu jídla stačí trošku. A přece jak chutné. Budeme tedy vařit také tak?
Hlad byl pryč, vy snad jej z tohoto jídelníčku dostanete, při nejmenším alespoň chuť. Nálada stoupla a my již měli poslední přání – smýt cestovní prach, vybalit kufry a na chvíli si lehnout. Kdykoliv jsme vyslovili nějakou žádost, vždy byla ihned realizována. Tak i tato. Autokary nastartovaly a za chvíli jsme vysedli na zámečku 7 km za Míšni, kde je nyní internát vysoké školy zemědělské – po další dny náš nový domov.
V upřesněnou hodinu jsme odjeli na první vystoupení. Bylo uskutečněno na nádvoří míšeňského hradu, kde bylo vybudováno ohromné hlediště i podium a kde také probíhal hlavní program oslav. Hudby jsou na světě všelijaké, ale česká dechovka zůstane vždy českou dechovkou (u Němců Tschechische Blassmusik) a bude mít své prvenství. První vystoupení – první vítězství. Ještě když jsme odcházeli po koncertu k autokarům, lidé tleskali. Bylo nám hezky.
Večer jsme vyšli do ulic, abychom poznali zdejší život. Večerní Míšeň hlučela náladou vskutku sváteční. Město Míšeň (Meissen) má 60.000 obyvatel. V době oslav byl jejich počet odhadován na 100.000. Všude lidé, lidé lidé. Dvojice, skupinky a všude plno. Nad městem ozářený hrad, zářivky, reklamy, odrážející se v Labi – velmi příjemné prostředí.
Následující den (neděle) odpoledne jsme si odpočali na našem letním sídle, jak jsme pojmenovali ubytovnu. Měli jsme zde k disposici přepychové koupeny, umyvárny, ping-pong a hezkou zahradu. Odpočatí jsme nastoupili k večernímu koncertu, který byl na estrádním podiu na náměstí. Sem se již přišlo podívat kolem 6.000 lidí.
Pondělek, to byl den vyvrcholení oslav. Dostalo se nám té cti, že jsme hráli defilé na hlavní tribuně při slavnostním průvodu. Zde si dal schůzku opravdu celý svět. Zástupci západní Evropy, přes státy lidové demokracie, Sovětský svaz, až po Japonsko. Průvod opravdu skvostný. Začínal rokem 1710, kdy byla založena míšeňská manufaktura a po dvou hodinách končil v současné době. Střídavě s námi hrála na hlavní tribuně německá pionýrská dechovka. Na zakončení průvodu měli obyvatelé opět jednu neoficiální podívanou. Sesedli jsme si s pionýry a pod taktovkou čtrnáctiletého dirigenta pionýrské hudby hrál 70člený spojený mezinárodní orchestr Vackovu polku „U jezu“. Výměna adres, odznaků a již pochodujeme na oběd a odpočinek.
K večeru nás odvezly autokary na hrad, kde nás čekalo další vystoupení a další úspěch; zde nás však také čekalo oficiální rozloučení. Když nádvořím zpíval a hřměl Dobiášův pochod „Patnáct let“, měli jsme všichni dojem dobře vykonané práce.
Po tomto koncertu jsme nastoupili do autokarů a odjeli přímo k řece, kde byla otevřena nová restaurace a kavárna „Terasy na Labi“. A znovu zněl Schubert, Nedbal, Pádivý, Fadrhons i Kmoch.
Míšeň se loučí se svým svátkem a svými hosty velkým ohňostrojem.
A potom se mění obloha v oheň. Před patnácti lety vypadalo prý nebe nad nedalekými Drážďany také tak. Tenkráte však opršely hvězdy proto, aby lidé umírali, dnes prší proto, aby šťastně žili.
MČ
Tento první zahraniční zájezd byl vlaštovkou našich dalších zájezdů, zprvu do NDR, později do dalších zemí východní i západní Evropy. Ještě v roce 1960 jsme v červenci hostovali v Erfurtu (tam jsme v dalších létech jezdili pravidelně) na mezinárodní květinové (zahradnické) výstavy IGA a také mezinárodní tiskové dny. Na to se přidaly zájezdy do měst NDR, kde měla sídla jejich automobilky – Wartburg a Zwickau (Trabant).
Omlouvám se dnes mnohým čtenářům – atmosféra přelomu padesátých a šedesátých let minulého století byla zcela jiná, než svět dnešní. Dnes jsme již zcestovali celou řadu zemí v Evropě i v jiných světadílech. Máme jiné možnosti a návyky ve stravování a také jsme již trochu „světáci“ – jen tak nás nic nepřekvapí, ani nevzbudí emoce. Ale doba, o které píši – to byla ještě doba „kamenná“. Ještě jednou se omlouvám !!!
Přepis z již trochu nečitelných výtisků časopisu Ventil – Miroslav Čuban, 3. února 2022